Láska, které osud nepřál - Láska, které osud nepřál

Vedle Harryho ležela jeho životní láska. Spal. Blonďaté vlasy mu spadaly hluboko do čela, modré oči byly překryté víčky s dlouhými řasami a plné rty sváděly k polibkům. Harry věděl, že musí jít vstříc svému osudu, ale toužil ještě alespoň naposled ochutnat jeho kouzlo. Přitiskl své rty k těm jeho a prstem mu přejel po holých zádech, vychutnávaje si dotek teplé, sametově hebké kůže. Draco se zachvěl, dech se mu zrychlil a jeho oči se otevřely.
Harry ho políbil a jejich jazyky se propletly v nekonečném tanci vášně. Harry tiše vzdychal a doufal, že ten okamžik nikdy neskončí. Po chvíli se od něj odrhl.
„Musím už jít miláčku,“ zašeptal. Zadíval se do hlubokých modrých očí blonďatého chlapce a doslova se v nich utápěl. Musel jednat rychle, jinak by se nikdy neodhodlal ho opustit.
„Nechoď Harry, ty se mu nemusíš postavit, zůstaň se mnou, utečeme, schováme se, nikdy nás nenajde,“ Dracovi začaly stékat po tvářích velké slzy. Harry potlačil potřebu ho obejmout jako malého chlapce a pokusit se ho utěšit. Musel být silný, musel se postavit Lordu Voldemortovi.
„Před svým osudem neuteču, já musím jít a postavit se mu,“ řekl Harry smutně.
„Nepůjdeš sám, já ti pomůžu, nenechám tě jít samotného, nemůžu bez tebe žít,“ v Dracově hlase zněla rozhodnost a zoufalství, Harry věděl, že to myslí vážně, ale nehodlal dopustit, aby se mu něco stalo. Znovu ho políbil a nenápadně sáhl na noční stolek pro svou hůlku.
„Miluji tě“, zašeptal, pak mávl hůlkou a blonďatý chlapec upadl do bezvědomí. Harry ho naposledy políbil, oblékl se a vydal se na poslední střet s Pánem Zla.


Už se nikdy nesetkali, Harrymu se sice podařilo porazit Pána Zla, ale přežil svého soka jen o několik minut, umíraje na následky uštknutí Nagginym. Draco se z toho nikdy nevzpamatoval a umřel žalem o několik let později. Před tím, nechal namalovat obraz, na kterém je spolu se svou láskou. Ten dodnes visí v jedné chodbě v Bradavicích. Je jako pomník netradiční lásky, které osud nepřál.

||

Láska, které osud nepřál